Léčení těla i mysli zcela jinak

Miroslav Zelenka

Na rozdíl od předchozího článku, který byl věnován výchově dětí, je tato oblast zajímavá pro větší okruh lidí, možná by se dalo říct pro velkou většinu, protože zdraví (naše i našich blízkých) je pro většinu z nás na jednom z předních míst našeho žebříčku hodnot. Tím úslovím „zcela jinak“ v nadpisu není míněno zcela nově, ale zcela jinak v poměru k tomu, jak standardní léčba těla i mysli je většinou lidí pojímána.

Léčením těla i mysli není v tomto kontextu chápáno jako léčení tělesných a duševních nemocí, ale tak, že při léčení je nutno tělo i mysl chápat jako jeden komplex a takto i k léčení jako takovému přistupovat.

Dalším bodem, který chci na začátku zdůraznit je, že tento článek se nevěnuje kritice západního zdravotnictví se všemi jeho mechanicko-materialistickými přístupy k lidskému organismu a lidské psychice a jeho ovládnutí farmaceutickými a lékařskými loby, což by bylo spíše na několik knih než článků a také na toto téma bylo již popsáno mnoho a mnoho stránek, i když zatím bez víceméně viditelného úspěchu.

Částečně mimo rámec tohoto článku jen takovou krátkou poznámku. Oficiální západní teorie vzniku nemocí a způsobů „boje“ proti nim, není ničím jiným než krycí konspirační teorií, která je vytvořena záměrně tak, aby nemohlo dojít k pravému pochopení principu nemoci a bohužel je v rozporu se zájmem nemocných.

Tento článek je zaměřen na kritiku našeho přístupu k vlastnímu zdraví a péči o něj a k chápání podstaty a principu nemocí a částečně i na návrh, jak tyto naše postoje změnit.  

Na samém počátku je nutno si uvědomit jednu zásadní skutečnost. Kompletní systém tzv. péče o zdraví člověka sestává z mnoha organizací, institucí a lidí, např. ministerstvo zdravotnictví, hygienici, nemocnice, všeobecní a odborní lékaři, lékařská komora, zdravotní a nemocenské pojišťovny, firmy farmaceutického průmyslu atd. Z tohoto okruhu nelze vynechat ani léčitele (v tom nejširším slova smyslu zahrnujícím i ty, kteří se tak nenazývají), protože i oni bývají finančně závislí na svých (jak se pacientům nově říká) klientech. Výjimkou jsou pouze ti, co léčí zdarma. To není obecné odsouzení lékařů a léčitelů. To je jen konstatování skutečností vypovídajících o nastavení systému.

Jediný, kdo má opravdový zájem na svém zdraví je však jen a pouze ten, který je předmětem této péče (v lepším případě i jeho blízcí). Jediný, kdo má opravdový zájem na zdraví je ten, kvůli kterému zdánlivě celý tento systém funguje.

Přesto se ten, který jediný má opravdový zájem na svém zdraví, obrací o pomoc na ty, jejichž tu více tu méně zastíraným zájmem je jejich vlastní prospěch a systém je nastaven tak, že zdraví pacienta to být nemůže a neobrací se na toho, jehož zájem o zdraví je jedině skutečný, a to je na sebe (případně do sebe). Starý systém čínského principu lékařské péče, který je založen na tom, že lékař je placen za to, že jeho“klienti“ jsou zdraví, asi nebude mít v našich končinách ještě dlouho šanci na zavedení, pokud nedojde k podstatné změně společnosti (v což jako bezbřehý optimista věřím).

Mnoho lidí se v dnešní době přiklání k alternativním způsobům léčení. Přesto i tito lidé ke svým nemocem přistupují obdobně, jako při standardním způsobu léčení. Tento postup se dá asi nejlépe charakterizovat následovně: „ Pane doktore, (pane léčiteli), bolí mě to a to, něco mi na to dejte nebo se mnou něco udělejte!“ A v podstatě z tohoto pohledu již není tak důležité, jestli se bude jednat o prášky, antibiotika, či homeopatika, bioenergetické působení, akupunkturu či jiné alternativní způsoby léčení. Základní princip zůstává stejný, a to je takřka zcela pasivní přístup lidí k vlastnímu léčení.

Málo lidí se snaží hledat sami příčinu nemoci a léčit se  vlastními silami. Vlastní činností ať fyzickou či mentální aktivovat léčebné schopnosti vlastního organismu. Stále se raději spoléhají na cizí informace a působení.

Velká většina lidí (a to včetně lidí snažících se o zdravý a duchovní život) v okamžiku nemoci aktivně nevyužívá samoléčebných procesů. Lidé nevěnují pozornost anebo nevěří schopnostem vlastního těla a mysli uzdravit se.

Lidé běžně obíhají se svojí „nemocí“ všechny možné a nemožné lékaře a léčitele aniž by se zastavili a zkusili sami zkoumat příčinu svého onemocnění a způsoby, jak ji léčit, nebo nedej bože, jak nemoci předcházet. Na jejich omluvu je možno říct, že to samozřejmě podstatně souvisí s dlouhodobou manipulací s jejich vědomím a vědomostmi, která jim zabraňuje proniknout pod povrch věcí a pochopit podstatu problému.

Oficiální lékařskou vědou je prokázáno, že placebo a nocebo efekt mají významný vliv při léčení. Nedávno se dokonce na internetu objevila informace, že až 60% amerických lékařů vědomě předepisuje neúčinné a snad i také neškodné léky jako placebo.

Když jdeme k doktorovi a ten nám předepíše prášek, který minimálně v 60% působí jako placebo (placebo efekt samozřejmě logicky musí působit i u léků, v nichž je tzv. účinná látka), proč chodíme k doktorovi a neordinujeme si placebo sami. Stejně to, co nás uzdravuje, není vlastní prášek, ale víra v účinnost tohoto prášku. To znamená, že to, co nás opravdu léčí, není lék, ale náš vztah k tomuto léku a nemoci, to znamená, že nás uzdravuje naše mysl.

Co nám brání zapojit rovnou, přímo a vědomě svoji mysl do léčebného procesu?  Většinou je těch důvodů více a základní jsou neznalost, nevíra a pohodlnost a bohužel v neposlední řadě i konformita tj. přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům skupiny či společnosti v níž člověk žije. Možná bychom se i divili, jak často je podrobení se standardním léčebným metodám ovlivněno obavou, že by se pan doktor či doktorka, nebo partner či partnerka zlobili, že se nechceme léčit (pokus o nestandardní léčebné metody je často posuzován jako neléčení se). Z více stran jsem zjistil, že lidé prostě nemají odvahu říct: „Paní doktorko, já ten prášek nechci, protože ho nepotřebuji a nedělá mi dobře“. A dokonce ani nemají odvahu, když přijdou domů, takovýto prášek, po kterém jim bývá špatně, hodit do koše.

A to ještě často naše návštěva lékaře může na nás působit negativně jako nocebo efekt. Lékaři běžně používají (doufám, že nevědomě) negativního programování svých pacientů (nocebo efekt – viz článek „Nocebo efekt“). Konkrétní případ u jinak údajně dobré a hodné lékařky. „V případě vaší nemoci je předpoklad recidivy tak 80 až 90 % a může přijít kdykoliv a vaše léčení potrvá minimálně tři roky“.

Je velmi důležité nenechat na sebe působit toto negativní programování a nenechat se jím ovlivnit. Naopak je vhodné se pozitivně programovat a urychlovat tak své uzdravení. Je potřeba koncentrovat svojí mysl na zdraví a ne na nemoc.

Aby náhodou nevznikl mylný dojem. V žádném případě netvrdím, že bychom neměli nikdy využívat služeb lékařů a léčitelů. Mojí snahou a úmyslem je zdůraznit naši vlastní aktivní roli v péči o vlastní zdraví a při léčení nemocí.

Po upozornění na základní chyby přichází to těžší a to je návrh, jak postupovat při vyskytnutí se nemoci či nejlépe jejich prvních příznaků.

Jako první a základní je nutnost se zastavit a začít uvažovat. Forma těchto úvah se bude lišit dle individuality každého člověka a může se pohybovat od logického rozboru až po meditaci, ve které jsou o radu požádány vyšší bytosti.

Základní otázkou bude, co je duchovní příčinou nemoci a s tím související otázka, proč právě v tomto čase. Duchovními příčinami různých chorob se zabývá mnoho knih, takže na ně odkazuji. Pro mě byla asi před 15 lety objevem kniha „Nemoc jako šance“.

Velmi často, u nejběžnějších chorob jako je chřipka, to bývá povel: „Zastav se a setrvej v klidu a tichu! Nic víc, ale ani nic míň.          

Nemoc bývá většinou (někteří tvrdí, že vždy) pokyn našeho overega (vnitřního já), že v našem nitru se odehrává něco nesprávného, že je potřeba něco změnit. Pokud pochopíme, co to je, je šance na úplné vyléčení. Ne pouze na potlačení příznaků nebo projevů vlastních příčin ve fyzickém těle. Ale jak už jsem uvedl, tomuto tématu bylo věnováno tisíce stránek.

Stupeň duchovní úrovně se dá poznat mimo jiné podle toho, jak přistupuje konkrétní člověk ke svým nemocem, nehodám, či jiným nepříjemnostem. Bytost na vyšší duchovní úrovni se ptá: „Děje se mi to a to. Co já dělám špatně? Co já bych měl na sobě změnit.“

Jeden z příznaků duchovně vyspělého člověka je to, že pokud onemocní, začne se ptát: „Co za informaci je mi sdělováno, co dělám špatně, co bych měl na sobě změnit, co pochopit.“ Tento postup je možno rozšířit na všechny tzv. negativní události v našem životě.

Další doporučení je na základě pozorování našich moudrých zvířecích společníků. Kdybychom byli schopni se učit od zvířat, tak bychom mnohé řešili podstatně efektivněji. Všimněte si, jak reagují zvířata, když onemocní a tato reakce se týká většiny chorob i úrazů. Zvíře udělá dvě základní věci. Přestane žrát a uvede se do klidu.

Jak reaguje běžný člověk? Zcela opačně. Posílí se vydatnou stravou, nejlépe masitou, aby tělo mělo dost sil pro boj s nemocí, polkne nějaké předepsané léky nebo si nechá píchnout injekci, protože je to účinnější a snaží se co nejdříve zapojit do pracovního procesu, aby nepřišel o peníze. Případně pokud musí ulehnout a jeho druh práce mu to dovoluje, pracuje v posteli, což někteří dělají i při vážnějších chorobách v nemocnici. Snahou je nemoc prostě ignorovat.

Při vlastní léčení, kromě užití mnoha nepenicilinových a neaspirinových receptů našich moudrých předků, je vhodné plně aktivně do léčebného procesu zapojit vlastní mysl. Naše mysl vytváří naši budoucnost. Proto pozitivní vize vytváří pozitivní budoucnost, což se týká i zdraví a léčení.

Věř a víra tvá tě uzdraví. Opět myslím, že není nutné citovat způsoby mentálního léčení, protože léčebných meditací se dá jen na internetu získat mnoho a není problém vybrat si tu, která je pro nás nejvhodnější. Samozřejmě nelze pominout ani motlitbu jako variantu mentálního léčení.

Optimální je varianta, při které jsou léčebné meditace prováděny ve stavu rozšířeného vědomí a vedeny vyššími bytostmi (dle vlastního přístupu anděly, světelnými bytostmi, overegem),   

Znovu upozorňuji, že tento postup nevylučuje souběžné použití standardních léčebných postupů západní lékařské vědy ani tzv. alternativních léčebných postupů jako např. homeopatii, akupunkturu apod.

Základním prvkem všeho zde uvedeného je však vlastní aktivní přístup ke svému zdraví či léčení nemoci, vlastní rozhodnutí o použití svých mentálních sil k uzdravení, vlastní rozhodnutí, že budu zdravý.  

Upozorňuji ještě na jeden důležitý jev, který často ovlivňuje léčebný proces a jeho výsledky. Někteří lidé se na podvědomé úrovni ani nechtějí vyléčit a těch důvodů proč nechtějí, může být více. Například zvýšená péče v dětství pouze v případě nemoci, nebo z karmických důvodů, kdy si chtějí nemoc s jejími negativními důsledky prožít. Proto je pochopitelné, že takoví lidé nebudou vyvíjet žádnou snahu o léčení vlastními silami, případně tato simulovaná snaha (někdy i před sebou samým) nebude mít výsledky.

Protože se nám často jedná o vyléčení někoho blízkého, uvádím i modelový obecný příklad, který je však velmi blízký i našemu léčení.

Představme si situaci, kdy bychom rádi pomohli někomu blízkému, který je nemocný. Zjednodušeně řečeno máme dvě základní možnosti.

Za prvé pomoci mu lékem, bylinkami, reflexními terapiemi, energetickým působením a případně dalšími alternativními a nealternativními léčebnými procesy. V tomto případě vykonáme za pacienta něco, co možná vyřeší bezprostřední projev nemoci, např. utiší bolest nebo nemoc zdánlivě vyléčí, ale v hluboké podstatě nedojde ke změně a s vysokou pravděpodobností se prapůvodní niterní příčina projeví znovu někdy ve stejné, jindy v jiné formě (nemoci).

Za druhé snažit se s ním dobrat vnitřní příčiny nemoci, která signalizuje, že hluboko v podstatě není vše v pořádku a že člověk by měl pochopit, kde chyboval a jak a proč by měl změnit své myšlení, jednání a postoje. V tomto případě je šance pro úplné „vyléčení“ lidské bytosti.

Pokud provedeme hlubokou analýzu skutečné „pomoci“ druhým z pohledu vyšších úrovní poznání, jediné co můžeme reálně dělat je odkrýt druhým poznání (v tomto případě jejich sebe sama) a dát jim tím možnost svobodné volby. Tuto volbu většinou dosud neměli, protože neznali jinou možnost než tu, kterou doposud používali. Zda použijí tuto novou možnost je pak již zcela na jejich vůli a rozhodnutí a musíme být připraveni na to, že ji mnozí i přes nové poznání nepoužijí, ať už proto, že nechtějí nebo že to nedokážou. V žádném případě je však za to nemůžeme a nesmíme odsuzovat.

A na závěr moje osobní běžná zkušenost. Zajímavá je reakce lidí na to, když jim sdělím, že už 20 let jsem si nevzal žádný prášek, dokonce ani proti bolesti po operaci menisku (sestřička se na mě dívala po opětovném odmítnutí prášku jako na mentálně postiženého). Většinou mi řeknou, že mám štěstí, že jsem zdravý a nemusím brát prášky. Moje odpověď je vždy stejná: „To není tak, že bych nemusel brát prášky, protože jsem zdravý, ale já jsem zdravý, protože neberu prášky.“ 

https://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/lecba-tela-i-mysli-zcela-jinak