České zdravotnictví v troskách

Chirurg Šimon Reich

Je sobota (vlastně už neděle) a já dnes opět sloužím. Mám to takhle 4-5x do měsíce. Přibližně od sedmi večer dorazilo celkem 10 sanitek. Teď jsem přišel na lékařský pokoj. O víkendech naštěstí sloužíme ambulanci ve dvou. Kolega mne přišel vystřídat. Konečně večeřím.

Sloužil jsem taky ve čtvrtek. Do práce jsem přišel jako vždy před sedmou. Vizita, obejít pacienty, vyšetřit je, informovat je, zkontrolovat nové výsledky krve, podívat se na nové rentgenové snímky. Podívat se na obsah všech možných sáčků, kolik který drén kde a komu přesně odvedl. Kontrola lokálního nálezu poraněných končetin, operačních ran atd. A potom ještě převazy. Všechno se musí zapsat, okódovat, orazítkovat a podepsat.

Máme plný oddělení. Traumačka je totiž zavřená. Mělo se tam malovat. Ale někdo nahoře ve vedení nemocnice něco podělal, takže se tam nemaluje. Ale zavřený je to stejně, protože se to přece tak dlouho plánovalo dopředu. Makes fucking sense. Takže máme spoustu traumatologických pacientů u nás na oddělení. Tzv. “napsat” pacienty trvá nekonečně dlouho. Kliknete a máte error. Ok. Kliknete a máte zase error. Ok. Objevujou se všude a pořád. Valej se na vás ty okýnka jak nekonečná lavina. Musíte u toho vypnout mozek. Jinak byste si to hodili. Občas si do něčeho kopnete a zařvete si.

Po vytvoření každého dokumentu se vás systém zeptá, zda ho chcete elektronicky podepsat. Nechcete. Protože byste museli zadávat heslo pokaždé, když byste tak učinili, mít zavedený USB token a kliknutí by bylo celkově víc, než když se rozhodnete nepodepsat (to je těch kliknutí asi jenom pět). Jeden ze starších kolegů se nechal slyšet, že celá tahle srajda stojí prej 20 mega ročně. Panečku, to musí bejt rejžovej nákyp. No, hlavně, že do zdravotnictví šlo letos rekordně peněz. Děkujeme o všemocný skvělý pane ministře!

Do toho pomáháte kolegyni, která je zde na stáži. Neví co má dělat (nebo jenom okrajově) a se softwarem, který postrádá jakoukoliv logiku, samozřejmě taky neumí. Nikdo vám neřekl, že se o ni máte postarat. Ale zrovna teď a tady je situace taková, že to nikdo jiný neudělá. Nemůžete se na to vykašlat. Jde přece o pacienty. Příště to padne třeba na někoho jiného. Střídáme se v tom. Jsme celkem sehraná parta.

Pak musíte zavolat na všechny možné strany. Antibiotické centrum, ultrazvuk, neurolog. S každým se musíte domluvit, vysvětlit ve zkratce a přesto v celé šíři a kompletním kontextu případ daného pacienta a proč by se jím zrovna oni měli zabývat. Občas se pohádáte. Někdy musíte bejt tvrdý. Jinak se na vás vykašlou. Dohodnete čas, oznámíte to sestrám, ujistíte se, že všichni chápou, co a jak se bude dít. Měli byste to vysvětlit i pacientům. Člověk rád ví, co se s ním bude dít. Zvlášť když leží ve špitále. Znám to z vlastní zkušenosti. Taky mě kdysi “řezali” a věděl jsem kulový. Taky jsem měl strach a špatnou zkušenost. Ale Kuba, můj dnešní kolega, mi tenkrát zachránil život. A to mi dnes při zpětném pohledu bohatě stačí. Nevěděl jsem tenkrát, co vím dnes.

Pak staršímu lékaři podáte hlášení, co kde jak máte, co je kde jak v plánu, co jste kde jak udělal. A na tohle všechno máte jenom hodinu. Pak je totiž hlášení. Po něm běžím ještě zpátky na oddělení napsat propouštěcí a překladové zprávy, předepsat recepty, všechno vykódovat, vytisknout v několika kopiích, orazítkovat a podepsat. Nemusím vykládat, že musíte vyplňovat věci typu, zda je daný pacient svobodný či nikoliv, na jaké pracuje pozici ve svém zaměstnání nebo zda je v důchodu atd. Vymýšlíte si to, neřešíte to. Miliarda kliknutí a miliarda errorů.

Pak běžím do ambulance. Začíná se v devět. Čekárna praská ve švech. Lámu do sebe Redbull. Už jsem měl jedno kafe. Další mi vaří sestra. Je zlatá. Oběd nestíhám. Na malou se mi podaří jednou odskočit někdy odpoledne. Je půl čtvrté, takže bych měl jít udělat u svých pacientů na oddělení vizitu. Jenže čekárna je plná. Co plná, přímo našlapaná! Pacienti jsou v ní jak sardinky. Je tam nedýchatelno a strašně to tam smrdí (většinou stačí jeden člověk, který nemá možnosti nebo zvyklosti hygieny). Je mi ostatních pacientů líto. V ambulanci mám 3 studenty, 2 cizince a 1 našince. Popisuju jim případy, ukazuju snímky, zkouším je a odpovídám na dotazy. A to všechno v angličtině. Našinec má smůlu, ale tenhle naštěstí anglicky umí dobře, takže rozumí a já se nemusím padesátkrát opakovat.

Okolo sedmi večer už to nemůžu vydržet a jdu si podruhý odskočit na malou. Jdu na záchod pro pacienty, protože je nejlbíž a já už to nemůžu vydržet. Na zemi je nablito a stopy krve, v míse je něčí nespláchnutý tampón. Musím pak říct sestrám, ať tam pošlou někoho to uklidit. Když se vracím do ambulance, tak na mne začne jeden chlápek řvát (čekal asi hodinu) “jestli se tady vůbec ordinuje?!”. Praskli mi nervy a dost jsem ho seřval. To se občas stane i těm nejlepším. I tak mě to pak vždycky mrzí, když se mi to stane.

Střih. Jsou přibližně 3 ráno a já jsem konečně dosáhnul momentu (za celý den se mi to nepovedlo i když jsem jel nostop), že mi na stole neleží žádná karta. Malé vítězství! Pokořil jsem zase jednou tekutý písek, vyhrabal jsem se z bažiny! Hip hip hurá. Jdu nahoru zkolabovat na pohovku. Za chvíli mě stejně volají zpátky a během těch několika málo hodin ještě párkrát. Tady u nás, když se ve službě vyspíte 3 hodiny, tak je to úspěšná služba.

A máme zase sedm ráno a já jdu zase hezky zpátky na oddělení a jedeme znova to samé. Na hlášení nezvládám jít, nemám sílu. Hučí mi v hlavě, nevím jak se jmenuju a musím dopsat propouštěcí zprávy a překladovky. Mám strašnej hlad. Nic tam nesmí chybět. Výsledky, průběh hospitalizace, doporučení .. prostě všechno. Jinak dostanu kouř a hlavně! jde přece o pacienta. Rodina se na mě těší. Domů dorazím někdy v 10, jindy zase v 11. Škoda, že si dám pivo, párek a proberu se až večer. Chtěl bych s nimi být víc a rád bych Michaele víc pomáhal. Miluju jí, je to můj andílek. Ale tohle není v lidských silách. Jsem voják, kterej se právě vrátil z fronty. Nikdo nechápe, jaký to tam je. Ta zkušenost nejde předat někomu, kdo to nikdy nezažil. Krom toho nechci umřít na infarkt v 50ti. Musím je přece živit a dopřát dětem studium až vyrostou. Musím jim přece chvíli vydržet.

No a dneska jsem tady zas a píšu tenhle status. Rekapituluju si, co se dnes dělo zajímavého. Jedna paní se nechala přivést sanitou, protože ji údajně napadl manžel. Nic neobvyklýho. Bohužel. Čekala asi půl hodiny a odešla. Uběhlo cca 5 hodin a ta paní se nechala přivést znovu. Nedošlo k dalšímu incidentu. Prostě se nechala přivést znovu. Vyšel jsem ven z ordinace a tak trochu z legrace, ale taky ze zvědavosti a frustrace, jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla rovnou zase odejít a zavolat si sanitu potřetí. Zeptala se mě jestli to myslím vážně. Řekl jsem jí, že už to jednou udělala, tak proč bych to nemyslel vážně. Zvedla se a odešla. Třeba se nechá přivést v 6 ráno. Kdo ví? Zaplatíme ty výjezdy my všichni, tak o co jde? Ano, tohle si platíme ze svých daní. Pecka, že jo?

Narovnání zlomené ruky, který se nepodařilo ani mně ani staršímu. To se někdy u nestabilní zlomeniny stává. Budeme ji muset operovat. Já se ale na sál nepodívám. Musím vyhnít tady dole. Dorazí chlapík, kterýmu jsme nedávno zjistili nádor žaludku. Měl se přijít léčit. Slíbil to. Vykašlal se na to. Chlastá. Metla lidstva. Dneska měl kašel a něco mu prasklo v břiše. Nevypadá dobře, břicho je přifouklý, tvrdý jako prkno. Na rentgenu má pneumoperitoneum, volám docenta, že bude mít asi práci, a pána připravuju na sál. Slibuje mi, že se příště poučí. Může to zkusit, pokud to přežije, pomýšlím si sám pro sebe.

Pak mi přivezli jednu křehkou pani. Nedávno ji brali vzorek ze zvětšený uzliny. Zatím se neví, co to je. Víc vyšetření se nedělalo. Dneska z ničeho nic ukrutný bolesti břicha. Taky to smrdí sálem. Ptám se docenta, zda mi schvaluje můj nápad doplnit CT břicha. Má desítky let zkušeností a říká mi, abych udělal i CT hrudníku. Když vidím výsledek, tak mě mrzí, že měl pravdu. Nemoc je úplně všude. Cenná zkušenost. Bude se mi hodit. I takhle (a často hlavně takhle) se člověk učí.

Jeden šedivej záchranář mi pozdě v noci přivezl mladou holku s bolestmi břicha. Dáli jsme se do řeči. Je to sympaťák. Říká mi, že to dělá 39 let a že dává výpověď. Vzpomíná a trochu vypráví o starých dobrých časech, kdy si lidi nevolali sanitu na každou ptákovinu. Dnešní době nerozumí, je to kocourkov. Dávám mu za pravdu. Nadhodí pár svých zkušeností z USA. Jak tam všechno skvěle šlape a lékaři tam dělají medicínu a ne úředničinu. Podáme si ruku. Má pořádnej stisk. Stejně jako já. Dobrej chlap. Bude ho škoda. Ale za zlé mu to fakt nemám.

Byl jsem na stážích na chirurgii v Brazílii a viděl jsem jednu z nejhorších medicín na světe. Byl jsem na stážích v Israeli a viděl jsem jednu z nejlepších medicín na světě. Teď jsem doma a je to jedno z největších otrokářství na světě. Porušujeme zákoník práce. Jinak bychom pohotovost v počtech, které máme k dispozici, nikdy nezvládli. Všichni to vědí. My to víme, vedení to ví a ministr Adam Vojtěch taky. A všem je to fuk.

Mě osobně to nekonečně trápí. Co na tom, že přijdu o důchod. Co na tom, že se mi to nezapočítá do atestace. Štve mě to hlavně z principu, víte? Svým způsobem nejsem o nic lepší než současný prezident. Jasně, motivace je docela jiná, ale přesto – porušuju zákon. A já nechci porušovat zákon. Tak proč to dělám? Protože jsem chtěl dělat medicínu a baví mě. Nevyhnete se tomu. Takhle se to dělá v podstatě v úplně každym špitále. Na papíře to samozřejmě sedí. A já už nechci žít ve lži sakra! Je to tak vyčerpávající. Myslím že tak trochu tuším, jak se lidé cítili za normalizace. Život v absolutní lži. Muselo to bejt strašný.

Byl jsem nějaký čas zpět u ministra Adama Vojtěcha přímo u něj na ministerstvu. Pozval mě k sobě spolu s kolegou. Do očí vám ten právník v klidu řekne, že je lékařů dostatek. Řekne to i vám všem v televizi, v novinách a na náměstích. A ještě vám na obrazovku napíšou číslovku 70 000. Už vám ale neřeknou, že v tom jsou tyhle brutální přesčasy. Že jsou to prachy de facto za dvě a půl práce.

Udělám všechno pro to, aby se připravil odvážný plán záchrany českého zdravotnictví. Snad o to bude zájem. Takhle to dál totiž nejde.

Konec konců, jde přece o pacienty.

Každý třetí český lékař trpí vážným syndromem vyhoření. Cítí se na dně a nenávidí své povolání i pacienty.

Česká lékařská komora ve spolupráci s 1.lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v roce 2014