Kvůli vašim genům vám možná nehrozí žádná rakovina nebo nemoci – výzkum je nepřesný

S. L. Baker

Už nespočet lidí pravidelně podstupuje drahá vyšetření nebo už si dokonce nechali odejmout své orgány, protože na základě genetických testů jim bylo sděleno, že u nich určitě propukne rakovina. Vezměme si třeba jako příklad ženu, které byla amputována prsa, aby se v budoucnu určitě zabránilo jejich rakovině. Jsou to lidé, kteří mají život naplněný obavami a pocitem blížícího se zániku, protože uvěřili výsledkům testů tzv. „biomarkerů“. Tyto mají prokazovat sklony k onemocnění srdce, k demenci nebo k nějaké jiné potenciálně smrtelné chorobě.

Jedna z nových vědeckých studií ale došla k závěru, že výzkum souvislostí mezi geny, biomarkery a smrtelnými chorobami příliš často dochází k přehnaným závěrům. Co z toho plyne: jakmile vám někdo sdělí, že máte sklony k nějaké chorobě a tedy potřebujete neustále být ve střehu a podstupovat častá vyšetření, nemusí to vůbec být pravda.

Zmíněná studie je výsledkem výzkumu, který vedl John Ioannidis, MD, DSc – odborník na design vědeckých studií, působící na the Stanford University School of Medicine. Vyplývá z ní, že lékaři v nemocnicích zřejmě o svých pacientech rozhodují nepřesně a jejich přístupy se neopírají o žádné rozsáhlé a jednoznačné studie.

Jedna často citovaná studie například dává do souvislostí mutace genu BRCA1 a rakovinu tlustého střeva; další zase C-reaktivní protein v krvi a kardiovaskulárním onemocněním. Další zase upozorňuje na spojitosti mezi hladinou homocysteinu a cévními chorobami. Největší potíž je ale v tom, že tyto závěry se ukazují jako velmi nadhodnocené.

V svém prohlášení pro tisk tvrdí Dr. Ioannidis, že tento druh chyb bývá „...výsledkem statistických rozmarů, umocněných lidskou povahou a soupeřivým přístupem vědeckého publikování.“

Studie byla publikována v prvním červnovém vydání časopisu the Journal of the American Medical Association (JAMA).

„Žádný vědecký závěr není bez nejistot: vždy musíme počítat s kolísavostí,“ poznamenává Dr. Ioannidis. „A nejde tu přitom vždy o nějaký podvod nebo špatný plán studie – je to prostě statistický předpoklad. Některé výsledky mívají větší váhovost, některé budou naopak nejisté. Avšak vědecké časopisy a výzkumníci s oblibou publikují každé výsledky jako velmi významné.“

Avšak šířením takovýchto „velmi významných závěrů“ dávají odborné medicínské časopisy dokumentům velkou publicitu; dokumentace pak bývá citována znovu a znovu i v běžné medicínské komunitě (jen s nepatrným nebo žádným kritickým odstupem k závěrům). A brzy se tak může stát, že začneme na biomarkery nahlížet jako na prokazatelnou příčinu chorob.

Následky pak bývají nedozírné: nadbytečná vyšetření, léčby a další. U pacientů je tím často vyvolávána úzkost, stresy a strach z budoucnosti.

Dr. Ioannidis a jeho kolega Orestis Panagiotou, MD z the University of Ioannina School of Medicine v Řecku prozkoumali 35 velmi často citovaných studií, které analyzovaly souvislosti mezi biomarkery v podobě přítomnosti určitých genů a infekcemi, hladinami proteinů v krvi a dalšími indikátory, jež souvisí s pravděpodobností vzniku rakoviny nebo srdečního onemocnění.

Došli ale k závěrům, že jen necelá polovina těchto biomarkerů, odkazovaných ve vědeckých pracích, mívá statisticky významné souvislosti s rizikem onemocnění, když se porovnávají s později prováděnými a ještě rozsáhlejšími studiemi. Zjistili navíc, že jen každá pátá prověřovaná studie skutečně dokládá relativní pacientovo riziko koeficientem vyšším než 1,37 (který představuje hranici mezi žádným a mírným rizikem).

Ke statistickým zjištěním, která ale nebývají potvrzována v následných rozsáhlejších studiích sdělil Dr. Ioannidis, že dalším problémem bývá skutečnost, že vědci mohou často nesmírně nadsazovat své vlastní tendence.

„Výzkumníci mívají tendence si zahrávat se svými datovými soubory a analyzovat je až příliš kreativně. Určitě ale tímto nechceme ukazovat na nikoho konkrétního; jde tu prostě jen o jakousi společenskou normu mezi vědci. Je ale potřeba se držet vědeckých metod až do samého konce a požadovat replikovatelnost a doložitelnost výsledků ještě předtím, než je akceptujeme jako fakta,“ sdělil Dr. Ioannidis.

Dr. Ioannidis už v roce 2005, kdy působil jako profesor na univerzitě ve Stanfordu, publikoval v PloS-Medicine velmi významný článek na toto téma pod názvem "Proč bývá většina publikovaných vědeckých závěrů chybná (Why most published research findings are false)."

Další informace: http://jama.ama-assn.org/

Originál: http://www.naturalnews.com/032577_genetic_testing_disease.html